• Česká internistická… || ZPRÁVY || Problémy debaty…
  • Klinická guidelines mimo jiné doporučují, aby se při omezeném životním očekávání pod úroveň 10 let neprováděl screening nádorů, nebo se nevyžaduje tak intenzivní kontrola glykemie při léčbě diabetu. Realizace však naráží na určité překážky, protože hovořit s pacientem o délce jeho přežití patří k velmi kontroverzním otázkám komunikace lékař pacient. Studie se zabývala otázkou, jaká část pacientů by si přála nebo nepřála takovou diskuzi otvírat.

    Do studie bylo zařazeno 878 účastníků průměrného věku 73,4 roků. Byl jim prezentován fiktivní hypotetický pacient s omezeným životním očekáváním, ale nikoliv umírající. Účastníci byli požádáni, zda by v jeho pozici chtěli vědět, jak dlouho budou žít, jak je pro nich akceptovatelné položit lékaři takovou otázku a zda by chtěli, aby lékař diskutoval jejich životní očekávání s rodinnými příslušníky nebo přáteli.

    Většina účastníků, 59,4% odpovědělo, že by si v daném scénáři nepřálo s lékařem diskutovat, jak dlouho budou žít. V této skupině se také 60% osob nemyslelo, že by lékař měl vůbec nabízet takovou debatu a 87,7 % by si nepřálo, aby lékař tyto otázky diskutoval s jejich rodinnými příslušníky. Když se podmínky změnily a předpokládané dožití fiktivního pacienta by bylo < 2 roky, 55,8% by si již tuto debatu přálo. Toto přání bylo pozitivně spojeno s vyšším vzděláním, s vírou, že doktor může předpovědět dožití poměrně přesně a dřívější zkušenost s podobným onemocněním v bližší rodině. Stejně však zůstalo 16,5% účastníků, kteří by nechtěli hovořit o své délce přežití, ani kdyby podezřívali, že bude kratší než 1 měsíc. Autory však překvapilo zjištění, že 60% osob by se nikdy neodvážilo se na svou prognózu lékaře zeptat, i kdyby o takovou debatu stály.

    Jak tedy v kontaktu s pacientem poznat, zda by si přál nebo nepřál o své prognóze promluvit? Autoři nabízejí následující přístup: otevřít problematiku nepřímo, konstatováním začínajícím první osobou, tedy já. Například: já doufám, že se svým srdečním onemocněním budete žít ještě dlouho. Nebo: obávám se, že vaše onemocnění může zkrátit vaše životní očekávání. Tato konstatování neříkají nic časově konkrétního o prognóze a umožňují pacientovi, aby položil případně doplňující otázky.

    Pokud jde o odmítnutí některých preventivních vyšetření, když je životního čekávání pacienta zřetelně omezeno, lépe než o prognóze je vhodné pacientovi vyložit a porovnat možné benefity a komplikace vyplývající z diagnostických a pozdějších případných léčebných opatření.

    V případě, že se stav pacienta při závažném chronickém onemocnění progresivně zhoršuje, není třeba mu sdělovat časové údaje, ale spíše je možno například položit otázku: co uděláme, jestliže se hospitalizace budou opakovat? Tak je možno zahájit debatu třeba o sociálních opatřeních, které bude vhodné do budoucna připravit.

    Klinický význam: článek přehledně informuje o převažujících přáních pacientů k otázce debaty o prognóze jejich onemocnění a délce přežití. Dává také určité rady jak tuto debatu případně iniciovat a jak s pacientem o těchto otázkách komunikovat.

    MUDr. Luboš Kotík
    Zdroj: Older Adults’ Preferences for Discussing Long-Term Life Expectancy: Results From a National Survey.
    Nancy L. Schoenborn, Ellen M. Janssen et al.
    Ann Fam Med. 2018 Nov;16:530-537.

    Softening Our Approach to Discussing Prognosis.
    Joshua R. Lakin,  Juliet Jacobsen
    JAMA Intern Med. 2019;179(1):5-6. doi:10.1001/jamainternmed.2018.5786

    Převzato se souhlasem vydavatele „Světová medicína stručně“.

     

    Komentáře nejsou povoleny.