• Česká internistická… || ZPRÁVY || Uzavírání interních…
  • Interna byla a stále je páteřním oborem zdravotní péče (minimálně lůžkové) v naší zemi. K dispozici máme 148 interních oddělení, na nich pak 9550 lůžek (se specializovanými lůžky z interny vzešlých oborů to je celkem 11 163). K interně jako oboru se hlásí více než 3500 lékařů. V současné době nelze nevidět, že zajištění interní péče je na samé hranici únosnosti (v některých případech lze hovořit o tom, že tato hranice již byla překročena). Proto se Česká internistická společnost ČLS JEP pokusila alespoň orientačně analyzovat situaci a poslala všem primářům dotazy na základní fakta z jejich oddělení.

    V následujícím textu budou tato data uvedena, současně ale používám i běžně dostupná data (např. zdravotnické ročenky apod.).

    Uzavírání interních oddělení je univerzální

    K uzavírání interních oddělení, někdy v rámci uzavření nemocnice, jindy uzávěru lůžkového interního oddělení a v „nejlepším“ případě uzávěru lůžkové stanice nebo několika lůžek, došlo a dochází napříč celou republikou. Za nejvíce „postižené“ kraje můžeme uvést Karlovarský nebo Liberecký kraj. Na druhé straně nelze nevidět, že třeba na jižní Moravě představuje uzávěr interny Hustopeče ztrátu 80 lůžek. A Praha? Před několika dny bylo uzavřeno v pražských nemocnicích (včetně fakultních) více než 170 lůžek, dokonce i na JIP. Interní lůžka skutečně chybí. Lékaři z urgentních příjmů by mohli referovat případy, které jsou na hranici hospitalizace a jsou odesílány k ambulantnímu vyšetření především z důvodu nedostatku lůžek. Odpovědnost v případě komplikace pak nepadá na žádného skutečně zodpovědného funkcionáře (krajský úřad), ale jen na konkrétního lékaře. Úplně stejná je situace na JIP, kde hraniční pacient musí uvolnit lůžko dříve, než by odpovídalo správné klinické praxi! A zase, odpovědnost bude na vedoucím či službě příslušného oddělení.

    Není uzávěr malé interny vlastně racionální?

    Vím, že v mnoha menších městech nebudu populární, ale musím říci, že uzavření malého interního oddělení, které poskytovalo jen tu základní péči a většina moderních vyšetření či terapeutických metod byla realizována na smluvně zajištěném vyšším pracovišti, mne opravdu netrápí. Naopak je to racionální postup, tím více kapacit můžeme soustředit do krajské, velké městské, fakultní… nemocnice. A budou zde pracovat kolegové, kteří budou mít dostatek zkušeností ať už se složitými diagnostickými metodami, nebo s intervenční léčbou. Ostatně kdo z nás by šel k endoskopistovi, který provádí jednu gastroskopii týdně, o intervenčním kardiologovi, který si „střihne“ dvě angioplastiky za půl roku ani nemluvě. Samozřejmě že je to i otázka vzdělávání. Na malém, nevybaveném oddělení se mladý lékař nenaučí moderní internu, mnohé metody mu zůstanou skryté pod tajemným slovem (posíláme na XYZ). Ano, ale když řeknu A, musí následovat B. To znamená, že s uzávěrem neefektivní nemocnice musí být posílena nemocnice vyššího typu, která by měla pacienty přebírat. Posílena vybavením, personálně a ekonomicky. (Samozřejmě to vše musí být spojeno se zajištěním dopravy pacientů, kvalitní léčbou v první linii a fungující LSPP.) A tady se dostáváme do problému. Krok A, uzavření malé nemocnice, se provede snadno a obvykle rychle bez velkých úvah. Ale velká nemocnice nejenže není posílena, ale je v ní situace typická pro převážnou většinu interních oddělení v naší zemi. Chybí lékaři, práce přesčas je pravidlem (i nad zákonnou normu), kvalifikovaní kolegové jsou přetížení, nemohou se věnovat výchově mladých, perspektivních kolegů. A ti, po střetu s realitou této každodenní praxe, zahrnuti administrativou a pohybujíce se více mezi počítači a tiskárnami než mezi pacienty, rezignují na svoje ambice i altruismus a vydávají se snazší cestou odchodu do ciziny, mimo medicínu nebo do některé lukrativní a méně náročné oblasti medicíny. Takže lékařů opět ubude. A to vůbec nehovořím o zastarávajícím vybavení našich nemocnic. Ano, v médiích často proběhne zpráva o nákupu špičkové- ho přístroje (a je to moc dobře), dokonce se někde zlepší i komfort pacientů. V jakém prostředí (opravdu nechci luxus advokátních kanceláří) ale prožívá náročnou službu lékař, o to se většinou nestará nikdo.

    Proč nám chybějí lékaři?

    Důvodem uzavírání interen v ČR je (kromě poměrně racionální redukce v rámci rozhodování akreditační komise a MZ) v současnosti především nedostatek lékařů. Po dlouhou dobu se při pátrání po příčinách nedostatku lékařů zdůrazňovalo pouze nedostatečné ohodnocení lékařské práce. Ano, je to pravda a platí to stále. Lékaři „dohánějí“ (a často nedoženou) své srovnatelně vzdělané vrstevníky prací navíc. Když někdo slouží 8 služeb do měsíce, opravdu si ekonomicky pomůže (a také si totálně nabourá soukromý život). Vážně miluji argument kolegů z jiných oborů, že oni si také nosí práci domů a dokonce studují o víkendech. Vždyť to tak děláme všichni! Jen lékař má ještě ty služby navíc. Stejně ale mladí kolegové stavějí platové ohodnocení v pomyslném žebříčku důvodů odchodu až za velkou náročnost a současně neatraktivnost oboru, za problémy postgraduálního vzdělávání a za nadměrnou pracovní zátěž. Když si pak důvody nedostatku lékařů na internách stručně shrneme, můžeme konstatovat, že: Máme nedostatek kvalifikovaných lékařů, internisté stárnou a mladí nemají o obor (ani specializace z interny vzešlé) velký zájem. Řada aktivních kolegů odchází za prací do zahraničí (fakt, že v Německu pracuje 900 českých lékařů, je hrozný – počítá někdo, kolik stála jejich výchova, a uvažuje někdo nad tím, jak kvalitní lékaři a odkud je nahrazují?). Problémy v postgraduálním vzdělávání jsou jen další kapkou. Velký problém je neúnosná administrativa, často spojená pouze s byrokratickým alibismem. Jako by nikoho nezajímal pacient, ale jen formální stránka popisu péče. Ekonomické problémy a ostatně i postavení lékaře ve společnosti hrají také nemalou roli. Na lékaře si může stěžovat kdokoli. V případě neoprávněné stížnosti zcela beztrestně. Kdo platí ta vyjádření nejkvalifikovanějších odborníků k mnohdy banálním příhodám, které jsou rozviřovány chronickými sudiči? (Nemám opravdu na mysli soudní spory a soudní znalce, to je jiná otázka.)

    Jak z toho ven?

    Už jsem to psal výše. Miluji rady zvenčí, bez znalosti problému. „Najděte vnitřní rezervy v oboru.“ Ošetřovací doba na internách je 6 dní, obložnost 85 % (75–95 %), na 75 % oddělení chybí lékaři. Navíc interní oddělení mnohde zajišťují LSPP jako akutní interní ambulance (nebo se na ní významně podílejí), samozřejmě jsou součástí urgentních příjmů. A populace stárne, rozhodně není zdravější. Tak kde hledat rezervy? Rychlá řešení nejsou. Jde o postupné systémové kroky. Zlepšení obecných podmínek pro práci, zvýšení atraktivity oboru (třeba tím, že rozumným systémem vzdělávání dám mladým zajímavou perspektivu), zvážení skutečného významu jednotlivých oborů, ale i zvýraznění potřeby a podpory klinického výzkumu (kdo dnes nedělá molekulární biologii, neměl by být na interním klinickém pracovišti? – to přece nedává smysl). Velkým problémem je nárůst administrativy. Bez snížení byrokratických procedur se medicína, interna především, rozhodně nestane atraktivnější. I když je to sisyfovská práce, musí se propagovat kvalita a výsledky skutečné medicíny, která prokazatelně zachraňuje životy (máme výsledky klinických studií), a nedávat tolik prostoru nejrůznějším alternativním postupům ani v médiích. Samozřejmě že základem je zvýšení ekonomické podpory zdravotnictví. I když se procento německého či rakouské- ho a českého národního důchodu bude ještě dlouho lišit ve své nominální hodnotě, pokusme se alespoň počtem procent věnovaných do zdravotnictví tyto sousední země dohnat. Česká medicína a interna rovněž jsou na špičkové evropské úrovni. Pokud ale nedojde velmi rychle k zahájení kroků ke zlepšení podmínek lékařů i fungování celého systému, může se tato situace velmi rychle obrátit.

    Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.
    předseda České internistické společnosti

    (Zdroj: Tempus Medicorum 4/2016 ROČNÍK 25)

     

    Komentáře nejsou povoleny.